Prvni mesic v Torontu

Protoze jsem se odhodlala k sepsani blogu az po mesici, nezbyva nez vsechny udalosti nejak strucne shrnout.

Kdyz jsme naposledy zamavali Tomasovi a Jitu na videnskem letisti, byla pred nami uz jen cesta do neznama. Malym letadylkem jsme preleteli na letiste do Varsavy, kde jsme se po mirne chaotickem nastupu do letadla vznesli smerem do Kanady. Cesta byla docela prezitelna, klimatizace nad ocekavani snesitelna a mista dostatek. Kdyz to ale srovnam s letem do Honk Kongu, tam se o nas starali lip:-)

Po priletu jsme absolvovali dlouhou frontu pres celnici a potom jsme jeste asi pul hodiny stravili cekanim na imigracnim. Cekani bylo delsi nez samotne vyrizeni, to bylo hotove do deseti minut.

Nakonec jsme sebrali zavazadla, ktera tam krouzila jako jedna s poslednich a vydali se na cestu k Sharon. Na Sharon jsme dostali kontakt zprostredkovane pres nase kamarady, kterym timto moc dekujem:-) Nejdriv jsme se pokusili spojit s jejim bratrem, protoze Sharon byla zrovna v praci. Ovsem jeho anglictina je ponekud slabsi, tak jsme se nejak nedokazali domluvit, jak se k nim z letiste dopravit. Nastesti jsme se zeptali na informacich, kde nam pani vytiskla, jak se na danou adresu dostat. Koupili jsme si tzv. tokeny, ktere tu slouzi jako takovy zeton pro mistni MHD neboli TTC. Token v hodnote 3 dolaru je malinka mince, ktera se vhodi u ridice do kasicky a potom uz muzete vesele cestovat. Maji tu zvlastni system, autobusy jsou s metrem propojene, takze kdyz se vyztoupi z metra, jizdne primo navazuje na dalsi spoj – autobus nebo tramvaj. Svindlovat se neda, jsou tu vsude kamery a vse je peclive monitorovano:-)

Asi po hodine a pul jizdy z letiste jsme se konecne dostrachali k Sharon. Prvni noc jsme ji ani nevideli, az tu druhou, kdyz uz jsme byli zalezli v posteli, jsme se s ni mezi dverma pozdravili.

Prvni tyden jsme meli docela problem kvuli zmene casu, vydrzet jit spat v pozdejsi hodinu byl pro nas docela nadlisky ukol. Postupne jsme si zvykli jako kazdy:-)

Druhy den jsme se byli podivat ve meste. Zrovna dvakrat odvazana z Toronta nejsem, centrum neni nijak zajimave ani aktraktivni. Ovsem roztahane je teda paradne. Takovy vzdalenosti jako tady jsem jeste nikde necestovala. Pokud jde o Toronto jako takove, snad to s jarem bude lepsi, i z oskliveho mesta se treba vyklube neco trosku privetivejsiho. Je zajimave, kdyz cekate na autobus z konecne, jak tu lidi disciplinovane tvori fronty. Jedna fronta do prednich dveri, druha do prostrednich. Zadni dvere tu bohuzel mistni autobusy ani tramvaje nevedou. To se nejvic projevi, kdyz je je hodne lidi a je potreba vystoupit. Jinak se nastupuje pouze prednimi dvermi a druhe slouzi jen k vystupu.

Pri cestovani po meste si clovek velmi rychle uvedomi, jaka tu je pestrost narodu. Cestujete s cernochy, asiaty, indy, zkratka je to multikulturni mesto na prvni pohled.

Hned zezacatku jsme zacali resit dve zakladni veci. Najit si bydleni a koupit notebook. Notebook jsme se rozhodli koupit az v Kanade, protoze je tu cenovy rozdil 5tisic, coz jiste neni zanedbatelne. To jsme ale jeste nevedeli, co vsechno to bude obnaset. Chteli jsme maly, lehky a vykonny notebook, na kterem se budou dat slusne zracovavat fotky. Bohuzel tento typ zrovna v obchodech nebyl k dostani. Pri objednavani online jsme narazili, protoze nakoupit takto se na nasi evropskou kartu proste neda. Nakonec se z jednoho obchodu ozvali s tim, ze notebook objednaji, ale bude jej potreba zaplatit v hotovosti. Bohuzel misto doruceni bylo az ve meste Mississagua, coz je uz mimo Toronto. Tak jsme si proste udelali celodenni vylet, notebook prevzali a obratem jsme jeli zpatky. Protoze vyber z mistnich automatu je omezen pouze na 400 dolaru denne a vyber stoji dost penez, zacala nam hotovost pomalu chybet. Zalohu jsme meli slusnou, ale platba notebooku v hotovosti nam proste udelala trosku caru pres rozpocet. A potom, kdyz jsme si sehnali ubytovani, kde je bezne platit zalohu za prvni a posledni mesic, byli jsme hned o znacnou cast dolaru chudsi.

Nase bydleni – nekonecny pribeh

Ubytovani, to je kapitola sama pro sebe..... Ubytovani jsme sehnali asi druhy nebo treti den, ale co se kolem toho deje, to je hotovej namet na roman. Pisu deje, protoze jeste stale nebydlime. Kdyby mi to nekdo vykladal, myslela bych si, ze je to zlej sen, ale je to realita. Zacalo to tak, ze jsme se nejdriv jeli divat na nejaka ubytovani, jedno puvodne stalo 450 na mesic, majitele byl indicky par. Kdyz jsme ale videli ten pokoj!!! Bylo to tmavy, protoze to bylo ve sklepe, male okno, maly prostor. A kdyz videli, ze jsme dva, zvedli to na 600. Samozrejme se nam to nelibilo a uz jsme se jim neozvali. Druhe ubytovani bylo primo v centru, ale cena se nam zdala uz opravdu vysoka, tak jsme do toho taky nesli. Nakonec jsme jeli podivat se na treti. Poloha dobra, asi pul hodiny do centra, jen to bylo pred rekonstrukci. Slo jn o vymalovani, vymenu dvirek od kuchynskych skrinek, trochu vylepsit podlahy a vybavit obyvaci pokoj ve stejnem stylu jako je ve vedlejsim domku, kde Febe – nase bytna, pokoje nejen pronajima, ale v jednom i bydli. Kdyz jsem se Febe ptala, jestli si je jista, ze se to stihne, potvrdila mi, ze urcite. Asi musela lhat jak kdyz tiskne. Ale libilo se nam to, tak jsme do toho sli. Protoze jsme ale byli u Sharon puvodne jen na par prvnich dni, domluvili jsme se, jestli bysme u ni nemohli zustat az do 1.2. Sharon nam vysla vstric a tak se nam pobyt u ni protahl o vic nez dalsi tyden.

Febe je mala pohledna Filipinka, ktera zije v Torontu uz 11 let. Kdyz pisu mala, myslim tim, ze je mensi nez ja, coz cloveka, ktery je meho vzrustu vzdy potesi, kdyz potka jeste nekoho mensiho:-) Pravda, nedeje se to moc casto, vetsinou se jedna spis o deti:-) Se svoji rodinou tu Febe spolecne rozjeli business - pronajimaji nekolik apartmanu v Torontu. Kolik toho maji, ale netusim.

Kdyz jsme se meli stehovat, tak nam Febe oznamila, ze jak roztal snih, proteklo to strechou dovnitr a musi se to v kuchyni znova opravit a vymalovat. Napadlo me, jestli to neni jen vymluva, ze to treba nestihaji, ale co jsme mohli delat.To uz nam bylo opravu trapne, ale jeste jsme se domluvili s Sharon, jestli bysme u ni dasli ctyri dny, nejpozdeji do soboty nemohli zustat. V sobotu 4.2. jsme rekli Febe, ze ted uz opravdu musime odejit, protoze Sharon maji prijet rodice z Ciny. Tak nas Febe prestehovala do hotelu. Mysleli jsme ze to bude jen na par dni, proto jsme si od Sharon prevezli jen batoh se zakladnimi vecmi a dalsi veci na prestehovani jsme u ni zatim nechali, ze si je potom vyzvedneme. Nakonec, kdyz jsme se v utery v nasledujicim tydnu meli stehovat, vypadlo z ni, ze tam byli delnici, kteri to nejen neudelali jak meli,ale jeste to udelali spatne, musi se to pry predelat. Pry budeme bydlet az 15.!! Myslela jsem, ze me trefi. V hotelu jsme tedy zustali nakonec od soboty do patku, kdy nas prstehovala do nahradniho ubytovani. Kdyz jsem videla, jak jsou v pokoji chuchvalce prachu a ze se tam neuklizelo nekolik mesicu, sla jsem do mdlob. Zacali to s majitelem zametat. Byla tam jedna postel, rekla jsem jim o nove povleceni, tak ji prevlikli a prinesli druhou postel.

Bohuzel veci se tu vybalit moc nedaji, jinak by prisli k uhone, takze jsme zustali dal nevybaleni a jako odkladiste poslouzila polovina jedne postele. Tento domek udajne taky ceka na rekonstrukci, vlastni ho a pronajima ale jeden Zid, jak jsem z toho pochopila, asi se s Febe nejak podileji na docasnem ubytovavani nekterych svych najemniku. Mimochodem tato ctvrt je cela zidovska, maji tu sve obchody zbozi, na prochazce jsme jich spooustu potkali ve svych tradicnich uborech. Tento Zid je ale strasny majitel, neumi se chovat k zakaznikum, vlastni jeste vedlejsi spraveny apartman, kde ovsem zakazal najemnikum v kuchyni varit. Neuklizi a pry ma na internetu dost spatne reference, cemuz se vubec nedivim. Spinava koupelna, proste uklid tomu cloveku naprosto nic nerika. Puvodne jsme tu meli byt jen par dni, tak jsme si rikali, ze to snad nejak prekousneme, do dvou dnu bysme se snad uz meli stehovat, ale nestalo se tak. Bydlime tu s Rusem, ktery tu je na mesic jako turista, ale zije v Izraeli. Moc anglicky nemluvi, ale zato jsme si s nim popovidala rusky a osvezila si zase tento jazyk, ke kterymu mam pravda mnohem min prilezitosti. Jeste tu je jeho kamarad Izraelec, ktery zil nekolik let v Maimi se svou pritelkyni a jejich detmi a nelegalne tam pracoval. Pak ho ale vyhostili a on tu prijel opatrit si trvaly pobyt. Spolecne s nim jsme se docela pozastavili nad mistnimi pomery. Pravda je takova, ze jeste tak pred dvema tremi lety se prace shanela v Torontu lehce. Ted tu ale pribylo velke mnozstvi imigrantu a situace uz neni tak ruzova. Docela me mrzi, ze jsme se zasekli v tomhle meste. Kdyz prace neni, tak neni vsude a vyslo by nastjno, kdyz bysme byli v nejakym hezcim miste. Ted uz je ale pozde, mame tu uz nejake zavazky, takze tu budeme muset nejakou dobu zustat. Skoda. Protoze krome Sharon, ktera nam v zacatcich strasne pomohla, se tu opravdu na nikoho spolehnout neda.

Zapomnela jsem dodat jeste jednu vec. Nase bydleni, kam bysme se meli snad uz brzo stehovat, je maly domek se dvema pokoji a sdilenou koupelnou, kuchyni a obyvakem. Po zarizeni to bude opravdu pekne, jen pokoj bude nevybaven. Ze zacatku jsme chapali, ze nam tam necha matraci, pak z ni vyklezlo, kdyz jsme platili zalohu, ze tam matrace nebude. Takze jsme si komplet cely spani museli obstarat sami. Coz znamenalo dalsi vydaje. S tim jsme ale pocitali a shodnotili jsme, ze tento jednorazovy vydaj se nam vyplati vic nez drazsi ubytovani. O matracii jsme rekli jsme Sharon, ktera nam nabidla svoji, protoze se chystala koupit si queen size, ktera je vesti nez double, na ktere jsme spali. Mela uz totiz koupenou kovovou postel z Ikei a tahle ji do ni nesedela. Rikala jsem si, ze kdybysme ji rekli, ze nam chybi treba lednicka, rekla by nam, tak si vemte tu moji...:-)

Proste Sharon je moc hodna a nebyt ji, nevim, co bysme ze zacatku delali. Urcite bysme se ale nemohli poustet do takoveho dobrozdrruzstvi s ubytovanim.

Kazdopadne s nabidkou jsme moc nevahali a domluvli jsme si, ze si matraci odvezeme. Zminili jsme se Febe, ona ze zna ridice s dodavkou, ktery nam to preveze za nizsi cenu. Vzhledem k tomu, ze se situace zmenila, Febe nam matracci prevezla na vlastni naklady, zatim je ulozena ve skladovaci garazi spolu s polstari, dekou a povlecenim, ktere jsme koupili druhy vikend, kdyz jsme byli se Sharon kupovat s i novou matraci pro jeji postel. Jeste ze tu ta Ikea je.

Ted uz jen cekame, kdy prijde ten den a my se konecne prestehujeme.

Ten den mel prijit 15. unora. Samozrejme posunulo se to na vikend. A aby toho nebylo malo, stehujeme se ve stredu 22. unora. Tohle uz je ale posledni datum, dal uz s ni koncime. Jenze Febe nam proste odhalovala nektere veci postupne. Vedet to predem, asi bysme hodne prehodnotili, jestli se do neceho takovyho pustime. Je to jako zlej sen.

Pohadka o praci

Pokud jde o praci, zacatkem druheho tydne, jsme v jedne agenture absolvovali workshop, jak si spravne udelat kanadsky zivotopis neboli Resume. Poucili nas, jak ma spravne vypadat, zjistili jsme ze se opravdu hodne lisi od naseho evropskeho, rikam evropskeho, protoze i ve Francii pouzivaji stejnou formu strukturovaneho zivotopisu, jako my v CR. No dobra, pochopili jsme, ze si velmi zakladaji na forme, skoro mi pripadalo, ze je dulezitejsi nez obsah. Dal z toho vyplynulo, ze je potreba obsah zamerit vzdy na konkretni pozici, to znamena, ze zrejme jedna verze nestaci a je potreba jej neustale menit. Zaroven je jasne, ze nase veskera praxe mimo Kanadu nam neni k nicemu platna, protoze Kanadani jaksi neuznavaji zadne vzdelani ani praxi ziskane mimo Kanadu. To se da pochopit a tolerovat, do urcite miry. Protoze my jsme sem prijeli vydelat si na cestovani a na nase ziti, takze nekvalifikovanou praci urcite nepohrdeme, s tim jsme pocitali dopredu. Ovsem ze to bude az takova saskarna, s tim jsem nepocitala ani ja. Uz druhy den jsem vymekla a vytvorila si naprosto smyslene Resume, nekolik verzi. Pro uklid a pro restaurace a jednu skutecnou.

Kdyz jsme zacali roznaset zivotopisy, rozdavali jsme je i tam, kde bylo zrejme ze nikoho nehledaii. Bohuzel, prijeli jsme v zime, kdy je nizka nabidka. Vedet to dopredu, mohli jsme to prehodnotit, ale nikdo nas na to neupozornil. Je jasne, ze v zime je mene pracovnich prilezitosti, ale cekala jsem, ze bude i nizsi poptavka a tudiz se prace bude hledat snadneji. Neni to tak. Takze pokud se budete chtit vydat do Kanady, doporucuju spis jarni mesice. Bohuzel, lidi sem jezdi celorocne, takze i v zime, potom neni dlouhodobejsi nezamestnanost vyjimkou. Myslim ze ambasada tuto informaci urcite nijak nesiri. Lidi sem prubezne jezdi, takze tu parce je. Nebo jsme jen na spatnem miste? Tezko rict, nevim. Ted uz nezbyva nez e z toho vyhrabat. Milda uz praci ma, takze s nejhorsiho jsme venku a minimalne pokryjeme naklady.

Sranda je, jak vsichni chteji ty zivotopisy. Jak kdyby nestacilo jmeno a telefon, kdyz jim dam stejne vse vylhane. Docela me pobavilo, kdyz jsem se ptala v obchode, ktery se jmenuje Dollarama, kde nekoho hledali, jestli taky musim donest Resume. Ano, urcite ho musim donest. Tento obchod je obdoba nasich vse za 36Kc nebo kolik to je. Priste se jich zeptam, jestli nepotrebuji diplom nebo nejaky certifikat:-D

Hrozne si tu potrpi na reference. Pokud jde treba o uklid, jake reference? Bud uklizim dobre nebo spatne, smysl mi nejak unika...

Stale nemam praci a nevim, kdy se to zmeni. Uvidime. Bohuzel realita je takova, ze bud nenabiraji nebo nekde nechate zivotopis a pak tam jdete kolem za par dni a porad je tam ze nekoho hledaji. Shromazduji dalsi a dalsi zivotopisy, kterych je pekna radka, takze ze by nekdo druhy den zavolal, to momentalne neexistuje. Takze takova je realita........

Cinsky Novy rok a Karaoke

Ted neco trosku humornejsiho. V souvislosti s oslavou cinskeho noveho roku jsme byli druhy vikend po nasem prijezdu u Sharoninyho pritele na veceri. Byl tam jeste Sharonin bratr a dalsi dva kamaradi. Byli jsme v krasnem cistem, moderne vybavenem dome, za ktery plati udajne slusnou hypoteku. Vecere byla vyborna, ve stylu fondue. Na takovem stolnim horaku se nechala varit silne palivy vyvar, do ktereho se vkladaly rolicky hovezich platku, tofu, kukurice, rybi kulicky a vselijaka dalsi zelenina. Palilo to teda fest, mela jsem co delat, ale jinak moc dobre a urcite i zdrave. K tomu jsme poprve ochutnali nejake kanadske pivo i vino. Byl to moc prijemny vecer. Potom ale Joe, Sharonin pritel navrhl, co bysme rekli Karaoke. Tim me tedy dostal, protoze divat se, to ano, ale zpivat??? Zacala jsem byt trosku nervozni, ale souhlasili jsme a vyrazili do praveho Karaoke baru:-)

Zajimave je, ze pred vstupem do baru stoji dva typci, kteri chteji videt nas pas nebo doklady, proste ze uz nam bylo 19, coz je v nasem veku trosku usmevne, ale tady se to hodne hlida, tak zrejme kontroluji vsechny. Vevnitr baru jsou oddelene mistnosti, v kazde je velka obrazovka a kazdy si muze navolit pisnicku, kterou chce zpivat. K dispozici jsou i dva mikfrofony, je mozne zpivat i duety apod.:-)

Kdyz jsme se Sharon prisli, byla tam uz jeji kamaradka. Uz se taky posutela do zpevu. Prislo mi to docela falesny a rikala jsem si, to bych zvladla taky. Pak dosli dalsi dva kamaradi, takze tam byl Joe, Sharon, jeji bratr, kamaradka a my. Postupne si predavali mikrofon a stridali se ve zpevu. Vsichni zpivali pisnicky znamych cinskych interpertu, takze jsme videli, ze jich je skutecne siroka skala:-)

Casto zajimave srdceryvne klipy nebo ukazky z zivych vystoupeni. Poprve jsem videla, jak to ve skutecnosti vypada. Ikdyz jsme byli v Cine pred dvema lety, tato zkusenost nam bohuzel unikla, protoze tam jsme nebyli primo v cinske komunite jako tu. Nejake poulicni karaoke jsme videli a byl to taky hodne zajimavy zazitek, ale v karaoke baru jsme nebyli. Takze tohle byla nase premiera:-)

Taky nas samozrejme zacali pobizet, abysme si zazpivali. Nechteli jsme, ale prece jen mi to nejak nedalo a rikala jsem si, kdy vyuziju takovou prilezitost? Tak jsme si nasli s Mildou Feel od Robbieho Williamse a pustili se do zpevu. Byli jsme teda hodne mimo, ale nejak se s tim nedalo nic delat. Milduv falesny zpev me porad tahl sebou:-D Ale ani moje chvilka sola nebyla nejlepsi. Skoro jsem se neslysela a bylo to taky slusne falesny. Rozhodne musim uznat, ze to neni vubec tak jednoduche jak to vypada. Libi se mi, jakou z toho maji radost, skoro jsem si rikala, ze je skoda, ze i my nemame takovou zabavu. Clovek si da neco k piti, nejaky pochutiny a bavi se. Kdyz zpivala Sharon, nejdriv jsem myslela, ze to je zpev te zpevacky, ale pry je moc dobra. Ano Sharon to slo moc dobre, i Joemu a ostatnim. Moc zajimavej zazitek to byl a dobre jsme se pobavili. Mezi tim jsme jeste hrali jakousi hru s kostkama, coz mi zezacatku delalo trosku problem to pochopit. Kdyz jsme to hrali, bylo mi celkem jedno, jak na tom jsem, u teto hry jsme proste zadny adrenalin nebo touhu zvitezit nepocitovala, ale tak kdyz je to jejich oblibena hra, proc ne:-)

Zkratka moc se nam to libilo, vsichni se k nam moc dobre chovali, na vse nas zvali, my se zatim moc nemohli rozjizdet. Oba jsme byli bez prace a ceny v baru byly hodne vysoke. Tak az se nase situace zlepsi, budeme si moct dovolit vic.

Takze nedostatek jidla a nucena abstinence z nas udela uplne jiny lidi.

Ale to je teda jako za trest, hmm:-| Co te nezabije, to te posili, ze:-)

Tak se zije v Kanade;-)